Z tisku: Vítězství bezbrannosti nad brutalitou, ekolog a filosof

Pachollini, 5. dubna 2005, 16:17

Mám rád Respekt . Je to jediné české periodikum, které jsem schopen přečíst od začátku do konce. Většinu deníků odkládám jsa znechucen, protože mám u poloviny článků pocit, že autor nemá co říci, neumí dát dohromady větu, která má začátek a konec, a navíc chyběl, když se ve škole probíraly základy stylistiky a shoda podmětu s přísudkem. Zkrátka špatně odvedená práce, běžte se vycpat, za tohle já přece nebudu platit. Časopisy jsou na tom s úrovní řemeslného zpracování sice obvykle o něco lépe, ale procento vaty v obsahu je na můj vkus stále příliš vysoké. V Respektu oproti tomu málokdy narazím na nezajímavý článek, byť se mi občas zdá, že se někteří „mladí autoři“ mají ještě co učit a že Zbyněk Petráček by se mohl na svět (a zvlášť na Blízký východ) dívat věcněji, bez silných ideologických brýlí. (Taky mě nepotěšila nová grafická úprava, ale však já si zvyknu, navíc zavedli ligatury, což je pěkné. Ještě pořád požívá MFD značky palce místo uvozovek?)

V posledním čísle (14 / 2005) se mi moc líbilo téma Jarky Stuchlíkové Šest žen proti IRA o Belfastu. Doporučuji. Jednak jsem vůbec neměl tušení, jaká je tam situace a jednak ten příběh: Robert McCartney, nejspíš velmi sympatický chlapík s obvodem hrudníku asi 4 PCH, se v hospodě zastal svého kamaráda a mlátičky z místního gangu napojeného na IRA ho před hospodou umlátili k smrti. Nikdo z asi sedmdesáti lidí, kteří v té době seděli v hospodě, nechce svědčit. Vědí, že by dopadli stejně. Robertových pět sester a jeho snoubenka si to ovšem nenechaly líbit a začaly tvrdě požadovat, ať Sinn Fein (politické křídlo IRA) vydá zabijáky policii. Což se zatím nestalo a tak sestry bojují za svou věc s pomocí sedmé velmoci. Na den svatého Patrika je přijal George Bush, na rozdíl od předáka Sinn Fein, na kterého Bushovi letos nezbyl čas. Americký prezident navíc doporučil svým občanům, aby IRA přestali finančně podporovat. A mlátičky teď asi dumají, až se jim z holodutých hlav kouří. Co s tím? Kdyby to byl chlap, počkali by si na něj pěkně v přesile někde za rohem a bylo by po problému. Ale tváří v tvář něžnému pohlaví jsou v koncích. Přes držku jim dát nemůžou, to by definitivně ztratili již teď slábnoucí podporu. A jiné řešení neznají. Držím sestrám McCartneyovým a Bridget Hagansové palce, aby jim satisfakcí za osobní tragédii bylo vítězství ženské slabosti nad brutalitou. A Irům z Belfastu taky, aby mohli chodit pít bez obavy, že už nepřijdou domů.

Hned na další stránce je také moc pěkný rozhovor s Martinem Bursíkem, bývalým ministrem životního prostředí v Tošovského vládě. Všechno, co říká, bych podepsal a hned ho zase jmenoval ministrem (a knížeti Schwarzenbergovi bych dal zahraničí a dál už nevím). Zdá se mi velmi zvláštní, že na internetu potkávám spoustu inteligentních lidí, kterých bych si asi velmi vážil, kdybych je znal osobně, kteří jsou podivně vysazení proti všemu, co zavání ekologií (teď možná trochu přeháním). Starost o to, kde budou žít naši potomci a snahu zachovat hodnoty, které jsme nevytvořili, které však můžeme nenávratně zničit (třeba Labe), často onálepkují jako ekologismus a hodí přes palubu. Nálepkování je ovšem značně pokleslá forma polemiky, která obvykle svědčí o nedostatku věcných argumentů.

Pěkný článek vyšel i v Literárních novinách (14 / 2005), Erazim Kohák píše o Masarykovi a smyslu českých dějin nebo spíš české současnosti. Erazima Koháka si velmi vážím lidsky i jako filosofa, považuji ho za jednoho z nemnoha našich současných originálních myslitelů. A v článku ukazuje jednu z věcí, které se mi na něm líbí: snahu nalézat nadčasově platný smysl a vztáhnout ho ke konkrétní situaci. Nezabývat se tím, co přesně kdo jak řekl, nepitvat poslední detaily, ale vyhmátnout to, na co mířil a zkusit se s tím srovnat dneska.

Kromě toho nabízejí Literárky ještě pronikavý pohled na těžkosti každodenního života mladých sociálních demokratů. Hmm.

Aktuální Seky

.