Není kradení jako kradení

Pachollini, 14. října 2004, 19:48

Krást se může leccos a různými způsoby. Peníze ze státního rozpočtu, něčí peněženka, software nebo hudba. Znám spoustu lidí, pro které je naprosto nepředstavitelné, že by někomu v tramvaji vytáhli z kapsy peněženku a přitom si klidně přepálí CD. Kdo krade, je zloděj. Jsou to zloději?

Většina lidí by to asi neřekla. Proč? Jaký je tu rozdíl? Napadají mne tři možnosti. Za prvé, nejde vůbec o žádné kradení a kdo si přepálí CD, nemůže tudíž být zloděj. Za druhé, hudba (či software) je něco, na co se nedá sáhnout, proto lidem připadá, že se nedá ukrást. Za třetí, krádež vyžaduje okradeného a toho tu prostě „není vidět“.

Podívejme se na to zblízka. Co to znamená něco ukrást? Původně nejspíš někomu něco vzít a tím ho připravit o právo tím disponovat, mít z toho užitek. To platí o všech hmotných věcech, nikoliv třeba myšlenkách nebo hudbě. Ty nejsou výlučné, může se z nich radovat kdokoliv aniž by tím někoho o něco připravil. O krádež v původním smyslu tedy nejde. Na druhou stranu, pokud něco vymyslím a jiný to vydává za své, nazve ho asi většina lidí zlodějem, a má to logiku, protože ten padouch si přisvojil něco mého. Nezbavil mne sice možnosti tím disponovat (to lze ostatně v případě myšlenek provést jen poměrně brutálními metodami), ale přisvojil si to, resp. přisvojil si autorství. Myslím, že „přisvojení si něčeho, co mi nepatří“ je celkem použitelné vymezení krádeže, alespoň podle selského rozumu.

Do hry ovšem vstupuje i další faktor: tu hudbu nebo software někdo vytvořil, dal si s tím práci, stvořil „produkt“ a podle celkem obecně uznávaných pravidel obchodu by mu měl náležet zisk, který z tohoto produktu plyne. Proto byl vynalezen copyright, ochrana „duševního vlastnictví“. (Tady se můj selský rozum trochu brání: co to je „duševní vlastnictví“? Když mne napadne myšlenka, není to přece žádné vlastnictví – kdokoliv ji může rozvinout, vyvrátit, prohlásit, odjakživa a doufejme, že navždy. Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a melodií? Hlavní asi v tom, že myšlenka se hůř prodává, takže stojí stranou zájmu ochránců „vlastnictví“.) Otázkou je, jestli je hudba produkt. Myslím, že nikdy nebyla, byla to spíš radost, sdělení, vyjádření, umění. Řekl bych, že brát hudbu jako produkt vymyslel někdo až někdy ve dvacátém století a určitě to nebyl muzikant. Na druhou stranu, u softwaru to vypadá trošku jinak – asi málokdo by řekl, že to produkt není, a jeho autor si určitě zaslouží ochranu svých práv, resp. svého zisku.

Jde tedy v případě softwaru o „omyl zdravého rozumu“, který se nějak vzpírá představě, že krádež softwaru je skutečně krádež? Myslím, že ne tak úplně. Není to přisvojení, neznamená to, že bych někoho obral o něco, co mu patří. Je to porušení jeho práv, ač i to by stálo za prozkoumání – co je to právo? Jsou práva zakódována ve struktuře světa nebo v povaze člověka? Nebo jsou práva něčím, co vzniká pouze na základě úzu? Jsou kulturním statkem? A z čeho se odvozuje jejich platnost? Mně osobně je nejbližší říci, že kopírování softwaru je porušení společenských pravidel týkajících se autorství a že jako takové je nelegální. Je také „nesprávné“? Někdo by mohl namítnout, že autorský zákon je možná trošku zastaralý a jeho aplikace na software se nehodí, protože příliš protěžuje zisk autora a málo potřeby společnosti, faktickou situaci, přirozené smýšlení lidí a jánevímcoještě. Jeden můj kamarád např. klidně „ukradne“ software, když si s ním bude dělat svojí osobní stránku o motýlech. V okamžiku, kdy ale pomocí toho softwaru začne vydělávat peníze, jde a zaplatí ho. Spousta lidí klidně přepálí kamarádům cédečka, ale nikdy by je neprodávali.

Proč? Myslím, že tady vstupuje do hry třetí faktor: ztotožnění se s pravidly. Pokud lidem nějaká pravidla připadají smysluplná, bude se podle nich vetšina z těch rozumných chovat, aniž by musela být uzákoněna, aniž by musely hrozit tresty. Většinou to je prostě lidská slušnost. Pokud jsou pravidla nesmyslná nebo nepochopitelná, tíhnou lidé k tomu, je ignorovat. To je fakt a navíc celkem rozumné chování a myslím, že mj. i tím se dá vysvětlit, proč lidem nedělá takové problémy přepalovat si cédéčka. Prostě nějak nejsou schopni nahlédnout, proč by to neměli dělat. S čímž souvisí: nevidí okradeného. Myslím, že kdybych měl při přepalování CD pocit, že okrádám muzikanta, kterého si navíc vážím, protože dělá dobrou hudbu, která mne oslovuje, radši bych si to CD koupil. Když ale mám pocit, že 90% peněz, které dám za CD shrábne prodejce a vydavatelská firma, která dělá z hudby mrtvý a předražený produkt a z mé pětistovky platí reklamní kampaň popových hvězdiček, jejichž „hudba“ by bez masivní mediální masáže nikomu nic neříkala, mé svědomí k tomu mlčí.

Hned jak příště půjdu na Mišíka, splním si dávné předsevzetí a přinesu mu flašku whiskey, protože mám doma dvě jeho přepálená CD, mám ho v úctě za hudbu, kterou dělá, i prostě lidsky a k takovému člověku nechci v žádném případě být neslušný.

Za inspiraci děkuji Lacovi, Jiřímu Macichovi a hlavně Janu Burianovi, který mi mluví z duše.

Co vy na to?

zobrazit všechny komentáře

Aktuální Seky

.